16. kapitola
Celou noc jsem nemohla usnout a taky jen tak neusnu, protože bez něčí společnosti prostě nedokážu spát.
No jo, já vím, je to zvláštní.
Seděla jsem opřená o zeď s nohama pod sebou. Hlavou jsem byla opřená o chladnou zeď a dívala jsem se do stropu.
Pomalu a klidně jsem dýchala. Šetřila jsem si své síly na později.
Připadala jsem si najednou jako bez ničeho, protože moje moc byla hluboko uvnitř mě uzavřená, zamčená pod zámkem a tak jsem se nemohla osvobodit.
Mohla jsem používat pouze svoji fyzickou sílu a svou hlavu.
Alespoň ještě něco jsem měla.
Nejhorší však bylo to, že jsem nevěděla, jak se od sud dostanu, protože díky ochranným kouzlům, mě nikdo nenajde a já bez své moci se od sud živá nedostanu.
Byla jsem v háji.
Aspoň že jsem tu teď byla sama obklopena tichem a klidem.
Najednou mi bylo jasné, jak si připadají moje objeti, které nemají žádnou šanci. Připadají si jako zvířata v kleci, která mají již život na vlásku. Jsou jako zvířata na jatkách, jdou na jistou smrt, se kterou se nedokážou smířit.
No, to já se se smrtí smířit dokázala a to docela i lehce. Navíc u mě byla smrt častá, ale i nemožná. Já sama tomu moc nerozuměla.
Nojo, budu muset vymyslet způsob, jak se od sud dostat, protože teď mě tu nikdo nezachrání, jsem na to sama.
Konečně.
Teď mi však něco došlo, něco, co mi celou dobu nedoházelo:
Zklamala jsem.
Jsem jen zrnkem písku v celém vesmíru.
Někde tam veku, v tom obrovském světě, kde je možné mnohé se teď děje něco, o čem já vůbec nic nevím. Děje se tam něco zlého a já tomu nemohu zabránit. Moji svěřenci umírají.
Z myšlenek mě však vyrušil něčí příchod.
Skarův syn.
No super. Ani trochu se mi po něm nestýskalo, spíš vůbec.
Ve vchodu do jeskyně se proměnil do své lidské podoby. Byl úplně nahý, ale toho jsem si nevšímala, protože to mi bylo jedno.
Dívala jsem se stále do stropu a poslouchala jsem blížící se kroky.
Můj věznitel se zastavil až před mou klecí.
Nenechala jsem se jím rušit a dál jsem vnímala sílu tohoto místa.
Posadil se.
Cítila jsem na sobě jeho pohled.
Vrátila jsem hlavu zpět na své místo a podívala jsem se na něj.
„Čím víc tě sleduji a poznávám, tím víc mě udivuješ, ale přitom mi připadá, že o tobě vím méně a méně věcí!“ řekl zamyšleně jako kdyby mě obviňoval, že za to mohu já.
„Jsem od přírody tajemná.“
„To jsem si všiml. Si celá takové jedno veliké tajemství, které bych rád odhalil.“
,,Hodně štěstí.“ řekla jsem s opovržením.
,,Proč pak?“
,,Protože to se nepovedlo ani mě samotné.“
,,Ztracena sama v sobě jo?“
,,Ne. Znám sama sebe, ale ještě mám v sobě mnoho záhad, které nedokážu ani sama vysvětlit.“
,,Hmm. Zajímavé.“ zvedl se a odešel ke skříni, ze které si vytáhl nějaké kraťasy, které si hned i nasadil.
Poté došel ke stolu, na který se posadil a hned si začal něco zapisovat.
Podívala jsem se ven z jeskyně a spatřila jsem, jak venku začalo být světlo.
Muselo již svítat.
Milovala jsem východ slunce, ale bohužel jej dnes a po dobu několika dnů neuvidím.
Ach jo.
Zahleděla jsem se na mříže u klece. Vypadalo to, jako kdyby se po mřížích plazily plameny, ale byl to jen klam. To to kouzlo.
Nebyly to plamen, ale pouze kouzlo, které mi bránilo v útěku.
Já s tím kouzlem nic dělat nemohla. Ani ty mříže jsem nemohla nijak posunout, ale někdo jiný by mohl.
Kdybych tu někoho měla, třeba nějaké zvíře sem dostala třeba zpěvem, tak by mi mohl pomoct, ale nevím, aby mu to třeba neublížilo...
Ale byl to zatím jediný nápad, který jsem měla.
Jenže svůj nápad budu moct zkusit teprve tehdy, když vlkodlak odejde.
Budu muset čekat, než nastane noc.
To je ještě hodně času.
Proto jsem si sedla do tureckého sedu a začala jsem meditovat a relaxovat.
Můj odpočinek však netrval dlouho, protože Skarův syn opět přilezl ke mně a opět se přede mnou posadil na zem.
Ty jo skáču radostí, protože mi bylo jasné, že jde opět něco vyzvídat. Jak já to nesnáším.
Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho.
,,Co chceš?" zeptala jsem se trochu útočně.
,,Jen si promluvit." řekl nevinně.
Mlčela jsem.
,,Kdo byl ten muž, se kterým si trávila poslední dobou čas, Většinou v noci?" čekala jsem jakoukoliv otázku, kromě této.
,,Proč to chceš vědět?" zvedla jsem jedno obočí.
,,No. Zajímá mě to, protože jsem z něho cítil nadřízenost." pokrčil rameny.
,,Ty opravdu nevíš, kdo to byl?" jak je jen možné, že neví, kdo je jeho nadřízený?
,,Ne, měl bych?" zeptal se překvapeně.
,,Ano, to bys měl. Ty opravdu nevíš, kdo je tvůj pán?"
,,Ne, navíc já nemám pána!" řekl přísně.
,,Každý má svého pána, pokud jím teda není. I já mám vlastního pána, který je nade mnou, ale je jich i mnoho pode mnou. A ty, máš rovnou jedenáct Pánů, nad kterými je ještě jeden pán."
,,Jaký Pány?" zeptal se zmateně.
,,Tobě o nich asi nikdo nic neřekl, co?"
,,Ne, otec to nestihl a matka už vůbec ne." vzdychl.
,,Tak ti to teď řeknu já, protože toto je hlavní, co bys měl vědět."
,,Dobrá." pokýval hlavou a v očích měl radost.
Posadila jsem se co nejvíce ke zdi a pravou nohou jsem začala kreslit do písku a u toho jsem vymýšlela báseň:
,,Dvanáct stvůr, jenž bylo zrozeno
a z plamenů povstalo.
Předurčeno ničit jim bylo,
vládnout a rozsévat zlo.
Jež dcera Ohně musí zničit
a rovnováhu nastolit.
Z nichž jeden zabit,
rukou vlastní dcery.
Ta stvoření podoby draka,
to jejich jsou oblaka.
To oni vládnou Zlu
a chtějí pomstu.
Ti, jež nelze zabít
mají málo jmen.
Jsou to Páni.
Jen Smrti ne."
Ztichla jsem. Jen jsem hleděla stejně jako on, na moje dílo v písku. Nakreslila jsem tam jedenáct draků živých a jednoho mrtvého. K tomu jsem tam nakreslila malinkou dryádu, která měla znázorňovat mě.
,,Je to jedenáct draků, jedenáct bratrů a Pánů. Jen ten dvanáctý byl zabit, protože si nic jiného nezasloužil! Týral vlastní dceru a nutil ji do věcí, které nechtěla! Naštěstí se mu vzepřela a zabila jej."
,,Aha, takže jakmile spatřím draka, tak vím, že je to můj pán a že se mu musím klanět?" zeptal se. Přikývla jsem.
,,Ano a hlavně si na něj nikdy nic nedovoluj, protože tě může zabít, aniž by mu to dělalo problém. Navíc by si proti němu neměl ani žádnou šanci, protože je nemožné je zabít. Jen oni sami vědí jak se zabít a ještě ta dcera toho dvanáctého to ví."
,,Kdo je ta ,,Dcera"?" díval se mi do očí.
,,To nevíš?" zeptala jsem se pomalu a klidně.
,,Ne, měl bych?"
,,No, je to něco jako Páni, ale Páni jsou vládci zlých bytostí, zato Ona je vládce dobrých bytostí a má za úkol je chránit, i když její otec byl Pán."
,,Rád bych se sní někdy setkal."
,,Třeba jo." nechtěla jsem mu prozradit, že to jsem já. Zřejmě totiž vůbec nevěděl, kdo jsem.
,,Třeba tě přijde zachránit."
,,Je to možné." pokrčila jsem rameny.
,,Pak bych ji zabil a stal bych se místo ní vládcem dobrých bytostí a všechny bych je vyvraždil!" říkal slastně a měl zasněný výraz.
,,Myslím, že to takto nefunguje."
,,Proč by ne?"
,,Protože ona si již sama prošla několikrát smrtí a přesto umřít nemůže."
,,Co je to za blbost?!" řekl nepřátelsky.
,,To není žádná hloupost, to je pravda. Navíc, když si dokázala hladce poradit a zabít Pána, tak si myslím, že ty pro ni budeš jen takový červ."
,,Pf." odpověděl mi.
,,Určitě znáš legendy a historii své rasy..."
,,Ano, znám. Proč?"
,,No, určitě si znáš Krvavou válku." zablesklo se mi v očích, na ten den ráda vzpomínám.
,,Ano."
,,A určitě znáš i tu část, kdy chtěla tvoje rasa nečekaně zaútočit na elfy, ale ty stihla varovat Ohnivá dryáda? Nebo jestli chceš Jezdec na Dračím koni? Hm?"
,,Cože?! Ty mě chceš říct, že obávaný Jezdec na Dračím koni je vládkyní dobra? Je Žena?!" začal se hned smát.
,,Čemu se jako směješ?!" zeptala jsem se tvrdě a útočně.
,,No čemu asi?" a smál se dál.
,,No to vážně nevím a vůbec mi to nepřijde humorné!" řekla jsem tvrdě a nenávistně jsem se na něj podívala, protože se vlastně smál mě.
,,Tak to asi nemáš moc smysl pro humor, co?"
,,Ne to nemám! Asi jsem ho ztratila, nebo já nevím!" již jsem skoro vrčela.
,,Tak to je škoda, protože by si jinak byla pěkná holka." několikrát nadzvedl obočí.
,,Copak, začali tě zajímat usměvavé žena?"
,,Ne, mě ženy nikdy nezajímaly. Přijde mi, že jsou úplně k ničemu. Jen tě stojí peníze a při tom se dá žít i bez nich." tak tato slova mě překvapila.
Tak počkat, když ho ženy nezajímají a přijde mu, že jsou úplně k ničemu...
,,Ani jedno pozitivum u nich nevidíš?" zeptala jsem se, protože takovýto muži většinou berou ženy jen jako uspokojení a pak je zase odhodí, jako kus hadru.
,,Ne!" řekl rázně a postavil se. Došel k východu z jeskyně, kde odhodil kraťasy, které si sundal a proměnil se do vlkodlačí podoby.
Jen jsem mrkla okem a byl pryč.
Tak toto je dost divné. Moje tušení se totiž ukázalo správné. Jemu se nelíbili ženy, ale jemu se líbili muži. To muži jej přitahovali.
Možná proto se i ptal na Prvorozeného. Třeba jej přitahuje!
No, nic jsem proti těmto mužům neměla. Vždy jsem si prostě řekla, že každý je jiný, ale jediný co mi na nich vadilo, když urážely ženy, takže i mě.
A právě teď když se smál, tak mi přišlo, jako kdyby mě urážel.
No jo. Je stejný jako jeho otec.
Schválně jsem se postavila, abych se podívala na jeho stůl, jestli tam nemá ty papíry, na které něco psal a zřejmě i kreslil.
Stůl byl jen kousek od mé klece a proto jsem na něj v pohodě viděla.
Ano, ty papíry tam ještě pořád byly.
Jenže to co bylo na papírech, přeměnilo moje tušení na pravdu:
Musela jsem uznat, že umí krásně kreslit. Sice ne v podobě skutečných postav, ale kreslených (anime).
Obrazy byly krásné, i když byly kresleny pouze černým inkoustem, ale to co bylo na nich, tak to už bylo horší.
Na všech obrázcích byl Prvorozený, to mi došlo hned na první pohled a na jednom obrázku byl dokonce Prvorozený i s ním - se Skarovým synem.
Takže je pravda to co jsem si myslela. Můj věznitel opravdu miluje Prvorozeného. Muže, kterého jsem si oblíbila.
Prvorozený byl sice zlý a krutý, ale když jsem si to tak vzala, tak já byla stejná. Akorát jsem měla v sobě o něco víc lásky.
Na nejstarším Pánovi se mi líbily jeho myšlenky, ty byly opravdu zajímavé. Poté se mi líbily jeho nádherně modře zářící oči, jeho tvrdé rysy, jeho vysoká postava, jeho svaly...
No, on se mi vzhledově celý líbil, to opravdu jo, to si přiznávám, ale nějaké jeho způsoby se mi taky nelíbili.
Tak za prvé - je to masožravec, za druhé - myslí jen na své dobro a na sebe, za třetí - rád někomu ubližuje a za čtvrté - nemiluje zvířata jako já, on je bere jen jako jídlo.
Avšak, já k němu nemohla nic cítit, protože mám za úkol jej zabít. Stejně tak on.
Chtěla jsem si sáhnout na srdce Prvorozeného, ale najednou mi došlo, že to nedokážu.
No počkat, možná bych přece jen mohla.
Předklonila jsem hlavu co nejvíc to šlo a dotkla jsem se bradou vpáleného přívěšku do mého masa.
Opět jsem se podívala na obrázky Pána a rozhodla jsem se, že až uteču, tak si je vezmu.
Teda pokud uteču...